Michal na cestách: Jak jsem stopoval v Angkor Watu

Když jsem byl před dvěma roky v Thajsku, litoval jsem, že jsem si nestihl odskočit do Kambodži do Siem Reap. Letos jsem to napravil a letěl se podívat na ty proslulé džunglí porostlé chrámy. Angkor Wat je kouzelné místo, i přes ty davy turistů tam. Vyhnete-li se těm nejprofláklejším chrámům jako Angkor Wat a Ta-Prohm, bude tam skoro sami, ačkoliv jste na tom asi nejturističtějším místě v celé Kambodži a možná i jihovýchodní Asii.

Opice v Angkor Wat

1. Dramatický odlet do JV Asie
2. Bangkok: Opětovné shledání s Městem andělů
3. Poznávání thajské kultury zakončené pařbou v Bangkoku
4. Jak jsem stopoval v Angkor Watu
5. Kuala Lumpur, čisté město, kde po schodech pobíhají makaci
6. Český lev u singapurského merliona
7. Pláže a thajské masáže na Krabi
8. Jak jsem zadarmo jezdil Uberem po Bangkoku
9. U ropných šejků v Kataru aneb poprvé v 5-hvězdičkovém hotelu

Druhý den ráno mě opět čeká brzké vstávání. Vstávám v půl šesté ráno, abych stihl první ranní metro jedoucí na Chatuchak Park, odkud jede expresní autobus na sekundární bangkokské letiště Don Mueang. Stále tam staví metro, docela s tím pohnuli od mé předloňské návštěvy, ale ještě to chvíli potrvá, než ho dokončí. Autobusu A1/A2 ta jízda trvá přibližně půlhodiny a stojí 30 bahtů. Doba jízdy samozřejmě závisí na nepředvídatelné bangkokské dopravě proslulé svými obrovskými zácpami. Doporučuje se tak jet na letiště aspoň s dvouhodinovým předstihem.

Dobré ráno, Bangkoku!

Na letišti jsem si chtěl dát v restauracích v suterénu snídani (na rozdíl od food courtu v prvním patře se zde ceny pohybují mezi 40 až 60 THB za jídlo), ale mé břicho mě přechytračilo a odvanulo mě vymetat zdejší toalety, tak na vydatnou a lacinou snídani nezbyl čas a musel jsem vzít za vděk jen nákupem v 7-Eleven na stejném místě.

Don Mueang Airport

Lowcostová letadla všude kolem s jasnou převahou flotily Air Asia

Na let Air Asia do Siem Reapu jsem měl boarding pass vytištěný už z Prahy. Potěšila možnost si ho vytisknout už dva týdny dopředu. Automat mě měl asi rád, tak mi nadělil místo u okna. Díky boarding passu jsem rovnou prošel k bráně. Všiml jsem si na něm psané poznámky “visit document check”. S tím jsem se doposud nikdy nesetkal. Vidím, že je hned vedle brány, tak se jdu zeptat. Tam mi říkají, že se s tím obtěžovat není vůbec potřeba. Pozoruji boarding předchozího letu a nikomu tam neváží zavazadla. Doufám, že to tak bude pokračovat. Můj batoh má asi o kilo větší bříško, než by měl.

Čekání u gatu

Exotické destinace

Když nastane slavná chvíle mého boardingu, každému jsou zavazadla ukradená, pípnou boarding pass a jde se do autobusu. Airbus A320 v aktuální konfiguraci má opravdu minimalistické rozestupy mezi sedadly určené nejspíš především pro liliputí asijské spolucestující. Za vyzdvihnutí stojí pouze možnost si minimálně den dopředu objednat teplé jídlo za sympatickou cenu. Vědět, že to tak dopadne s mou snídaní, neváhal bych. Docela mě pobavilo, že v letadle jsem zaslechl silnou slovensko-polskou skupinku.

Výhled z okénka

Místa je tu jen tak tak...

Během ani ne hodinového letu je potřeba vyplňovat.

Sbohem, Bangkoku. Dneska je v tobě řádně kouřmo.

Pro vstup do Kambodži je také potřeba vyplnit fešný formulářík, který rozdávají v letadle. Mně se tužky nedostávalo, tak jsem si ji vyprosil od vedlesedící spolupasažérky. Na rozdíl od Thajska, tím to tu nekončí. Na hranicích je potřeba odevzdat pas, zaplatit 30 dolarů (jen hotově) a počkat na svůj pas spolu s vízem. A pozor, je potřeba tam mít alespoň jednu volnou stránku. Vlepují tam totiž samolepku formátu A6. Potom je potřeba projít hraniční kontrolou a případně si odebrat své zavazadlo a můžete se vydat do Siem Reapu. V češtině to doslova znamená "porážka Thajska".

Po přistání v Kambodže

Místní provoz

Za 2 dolary jsem si koupil místní SIM kartu s několika gigabajty dat, 50 centy kreditu na mezinárodní volání a pár místními SMSkami a minutami hovoru. Na ty tři dny mi to tu bude bohatě stačit. Najít tu bankomat, který dává místní měnu se ukázalo jako nepřekonatelný problém. Všude mi to chtělo dávat jen dolary a ty už mám. Ve směnárně na letišti jsem směnil 10 dolarů na kambodžský riel. Zpětně můžu říct, že v Siem Reapu opravdu není potřeba mít místní měnu. Je to tam jako americká kolonie. Všude jsou ceny uvedené v americkém dolaru. To, co je pod dolar, vrací se v kambodžském rielu obvykle v kurzu 1 dolar = 4000 rielů.

Zběsilá jízda tuktukem

Na rozdíl od jiných měst, kde jsem byl, se musí říct, že to tady mají hezky ošéfované. Žádná taxi aplikace tu nefunguje a je tu jediný odvoz z letiště, a to ten oficiální. Ten stojí 9 dolarů za tuktuk nebo 10 dolarů za auto. Před letištěm nikdo nestojí, ani žádný autobus tu nejezdí. Když máte štěstí, máte odvoz zdarma od ubytování. Kamarádka, co si na poslední chvíli bookla stejný hostel jako já, ho tu možnost měla, já ač jsem prokontroloval všechny zprávy zpětně, nikoliv.

Chrám Preah Ang Check (?)

Pagoda ve Wat Kesararam

Nejdřív jsem vypravil do srdce Siem Reapu podívat se na pár chrámů a objevit zdejší neradostnou cenovou bilanci v obchodech. Všechny ceny v dolarech a vysoké podobně jako ve Státech. To nepotěší cestovatele, co chtějí cestovat levně. Jediné, co je levné, je pivo v plechovkách stojící od 40 centů (místní) do 1 dolaru (Heineken). Z normálního jídla tu jsou levné jedině Mentos (20 centů) a plechovky Coca Coly (50 centů až dolar). Občas se najdou nějaké místní sušenky. Všechno ostatní je dovoz. Jinak kafíčko si můžete dát v restauraci za 2 dolary, smoothie podobně, a hlavní jídlo mezi 4 až 8 dolary.

Zde se kupují vstupenky

K Angkor Watu jsem vyrazil tuktukem za 3 dolary. Asi štěstí začátečníka. První jízda a nejnižší dosažená cena. Dojedeme k vstupní bráně, kde je kontrola lístků. Pane, máte lístek? - Cože, tady se neprodávají? Tak jsem jel s tuktukářem za dalších 5 babek zpátky do města k pokladně koupit si lístek. To by mě fakt nenapadlo, že se prodávají jinde. Jednodenní vstupenka stojí 37 dolarů, třídenní 62 a sedmidenní 72 dolarů. Volím si třídenní. Pokrok dorazil už i sem a kromě hotovosti se dá platit i kartami. Vstupenku vám vytisknou na kus čtvrtky, kde vrchol ochrany tvoří vaše rovněž vytištěná fotografie. Mám pocit, že šikovné ručičky by si dokázaly natisknout vstupenek kolik chtějí, protože na nich chybí jakýkoliv ochranný prvek a jejich kontrola je čistě vizuální.

Vodní příkop kolem Angkor Watu

Konečně tu!

Před prvním a nejznámějším chrámem Angkor Watem, který dal jméno celému komplexu, chvíli relaxuji. Slunce se pomalu sklání k obzoru. Pak projde dovnitř. Přivítá mě úchvatná khmérská architektura. Uvnitř mají stavby opravdu velkolepé rozměry a k únavě by bohatě stačily zdejší vzdálenosti, ani by to nemuselo být takové dusno a vedro. Na kamenných stěnách jsou desítky reliéfů a světoznámých soch. Mezi nimi se proplétají makaci. Opodál se dají fakt levně nakoupit suvenýry v relacích 3 magnety za 1 dolar, tričko za dva, šátek za 3 až 4.

Hlavní chrám v Angkor Watu

Opičák v hlavním chrámu v Angkor Watu

Vychutnávám si západ slunce nad hladinou vodního příkopu Angkor Watu a poté jedu zpátky do města (tentokrát za 5 dolarů), tam mě už čeká kamarádka, co přiletěla večerním letem. Opět mě přemluví a jdeme do centra na jedno. V mém případě opravdu na jedno. V centru se ocitneme v Pub Steet. To je dlouhá ulice plná různých barů s pivem za jeden až dva dolary. Je tam i tropická variace na irský Temple Bar s diskotékou. Ten v Irsku se mi tedy líbil víc. Jinak o zdejším nočním trhu se říká, že je na něm možné sehnat pečeného cokoliv, co se hýbá. Něco pravdy na tom bude. Netrvalo dlouho a našli jsme tu stánek prodávající pečené štíry, hady a červy (kus za dolar). Avšak jen jako kuriozitu pro turisty.

Noční trh

Ovoce na nočním trhu

Noční trh

Pub Street

Na ráno jsme si domluvili velký okruh po Angkor Watu za 25 dolarů. Abychom měli jistotu, vzali jsme si tuktuk přes hostel (jejich vlastní slova). Vyráželi jsme v 5 ráno, abychom v hlavním chrámu Angkor Watu byli na východ slunce. Zpětně mi ten východ slunce připadá jako značně přeceňovaná událost. Lidí je tam tolik, jako by rozdávali banány zdarma. Protože se Asiati vesměs neumí chovat, je to nechutná tlačenice ve stylu, kdo se dokáže nacpat blíž jezírku. Pokud se vám do báglu vejdou holinky, určitě zazáříte a urvete nejlepší místo. Jet tam podruhé, radši si přispím. Podívaná je prakticky stejná i o hodinu později bez tlačenice.

Tolik lidí čeká v Angkor Watu na východ slunce

Východ sluncem nad hlavním chrámem

Slunce pomalu vychází

Není to takto hezčí? A je to o hodinu později a bez davů...

Další naší zastávkou byl Prae Roup Temple se třemi velkými kamennými věžemi. V dopoledním světle to vypadalo fakt zajímavě. Dál jsme měli namířeno Banteay Srei Temple, který je vzdálený asi 35 kilometrů od Siem Reapu. Jenže, co čert nechtěl, na náš tuk tuk začala troubit auta. Ukázalo se, že má něco s kolem. Opravdu, ve výpletu kola bylo ulomených asi osm drátů.

Prae Roup Temple

Zadní část Prae Roup

Jeli jsme tedy od opravny k opravně, ale v každé opravně, slušně řečeno, poslali našeho řidiče do háje, že to tam nedělají. Takhle jsme popojížděli dobrých půl hodiny, až řidič nadobro zastavil a my, když jsme to detailně viděli, tak bychom si ani nechtěli nastoupit zpět. Zastavili jsme uprostřed ničeho, kde bylo jen několik nevábných stánků. Řidič tam začal telefonovat s výsledkem, že mu to buďto nikdo nebral nebo neměl čas. Po hodině nám došla trpělivost, vyjednávali jsme a tuktukář nám během čtvrthodiny zastavil poloprázdný tuktuk, který nás za dalších 5 dolarů svezl k chrámu Banteay Srei.

Banteay Srei je celkově jeden z nejnádhernějších chrámů v komplexu Angkor Wat, ačkoliv ve srovnání s ostatními chrámy nenabízí tak úchvatné rozměry. A také jeden z nejvzdálenějších, na který se můžete dostat s vaší vstupenkou Pochází z 10. století a je tvořen z masivních bloků červeného pískovce. Je obklopen velkými vodními plochami, a pokud máte zájem, můžete se v tom parnu projet na nekryté loďce skrz rákosím zarostlým jezírkem.

Banteay Srei

Je libo jezero pro vyhlídkové plavby nekrytými loďkami?

Tuk-tukář nám původně sliboval, že opraví tuk-tuk a přijede tam za hodinu pro nás. Po hodině jsme se opravdu dočkali telefonátu s trošku překvapivým rozuzlením. Že mu nejde opravit, ale že si půjčí motorku a přijede pro nás. Inu, Asie. Telefon jsem radši předal kamarádce, ať mu k tomu něco řekne, protože mě nic milého zrovna nenapadalo. Nasednout k němu na motorku dva lidi a jet tak dalších aspoň 20 kilometrů? Nemluvě o tom, že jsem na motorce nikdy neseděl a jet na motorce je tu nejlepší cesta, jak přijít k úrazu…

Šli jsme tedy před chrám najít si jiný odvoz. Jak se ukázalo, najít prázdný tuk-tuk u Banteay Srei je pravá Mission Impossible, kterou by nám nezáviděl ani Tom Cruise. Všechny tuk-tuky tam jezdí už plné jako součást velkého okruhu a taky se tak vrací. Teď jsem teprv byl rád, že jsem si nekoupil jednodenní vstupenku. Chvilku jsme se snažili vyjednávat, jestli by nás někdo k sobě nevzal - avšak to s sebou neslo dva problémy - úroveň angličtiny tuk-tukářů, aby pochopili, co se děje, a jejich nepřítomní zákazníci někde uvnitř. Kýžený výsledek to ale nepřineslo. Polední slunce pálí a my jsme se vydali pěšky směrem na Siem Reap a taky další chrámy. Je to tam jen něco kolem 30 kilometrů.

Jdeme podél silnice a provoz je takřka nulový. Semtam projede nějaké nablýskané osobní auto s kambodžskou SPZ, které nejeví nejmenší zájem, nebo přetížený motocykl se vším možným. Stopujeme. Poprvé v životě a neplánovaně. Po nekonečně dlouhé době (avšak asi to bylo jen 10 minut, ale zdálo se to tak) se na nás trošku usměje štěstí. Zastaví nám minivan s japonskými turisty, že nás kousek svezou a na místě, kam jedou na oběd snad někoho najdeme. Všude se ale opakuje stále stejná písnička. Jakmile je někde v těchto končinách na první pohled volný tuk-tuk, jeho řidič říká, že je “byzy”, protože tam má někde pasažéra v restauraci.

V jedné restauraci opodál zjistíme, že jsme slavní. Tam už ví o dvojici bílých farangů z hostelu Bun Kao, kterým se rozbil tuk-tuk. Nikdo ale nepomůže. Maximálně, že můžeme počkat, že jeden řidič spřízněný s hostelem se může optat svého pasažéra, jestli nás vezme k sobě, že po obědě pojedou na Banteay Srei. To jaksi nechceme, protože jsme tam už byli.

Na parkovišti před restaurací vidíme nastupovat jakousi skupinku anglicky mluvících turistů do většího minibusu, tak se jich ptáme, jestli by nás svezli, podle všeho Američani. Nejdřív, že jo, pak zasahuje jejich místní řidič a říká kategorické ne, protože mají spoustu zastávek. Pomalu se dáváme na odchod a další stopování, když na nás jeden z Američanů mává, že nás svezou. Jedou k Angkor Thom. To se nám zrovna hodí (stejně jako jakýkoliv jiný směr k městu). Tam jsme ještě nebyli. Z mnoha zastávek se nakonec vyklube jen jedna nákupní s ukázkou výroby palmového cukru a druhá před vstupní branou Angkor Thomu. Uprostřed něj vystupujeme a jdeme si prohlédnout tamější khmérské rozvaliny.

Angkor Thom zaujímá plochu 9 km2 na čtvercovém půdorysu. Jeho hranice jsou obklopené kamennými zdmi dlouhými přibližně 13 kilometrů. Od dvanáctého století, kdy byl založen, sloužil jako hlavní město khmérské říše. V době největšího rozkvětu v něm žilo mezi 80 až 150 tisíci lidí. Opuštěn byl ke konci šestnáctého století. Do dnešních dnů se v něm dochovalo několik zajímavých staveb. Mezi nejznámější patří chrám Prasat Bayon nacházející se v jeho středu. Ten stejně jako další stavby jsem si nenechal ujít. Rozhodně je zajímavé zabočit do lesa a projít si i méně známé památky jako Preah Palilay nebo Baphuon. Mají mnohem autentičtější atmosféru a navíc u nich budete téměř sami.

Vstupní brána do Ta Prohm

Sochy hlídající před vstupem

Detail vstupní brány

U stromu

U Buddhy

Angkorské stromy

Baphuon

Sloní chrám v Angkor Thom

Prasat Bayon

Obrovské hlavy v Prasat Bayon

Reliéfy v Angkor Thom

Odsud jsme si stopli tuk-tuk, co nás odveze do Siem Reapu za 8 dolarů. Cena se nám moc nezdála, přeci jen za 15 dolarů je už celodenní malý okruh, tak jsme si aspoň udělali zastávku u Phnom Bakheng, vrcholku který je turisty oblíbeným místem na pozorování západu slunce nad Angkor Watem. Zdolat kopeček trvá asi čtvrt hodiny. My jsme se tam dostali až pozdě odpoledne, tak bylo všude plno lidí. Na vrchol chrámu, pouští maximálně 300 lidí najednou. Před vchodem již rostl dlouhý had lidí lačnící po tom, aby mohl sledovat západ slunce. Ne že bychom se na západ slunce nechtěli podívat, avšak stát tak beznadějnou frontu jako třístý plus n-tý se nám moc nechtělo, tak jsme chrám kolem dokola obešli a skrz stromy občas zahlédli prales pod námi. Den jsme tentokrát zakončili trochu klidněji a zašli si jen na masáž (cca 5 USD).

Výhled nad prales z Phnom Bakheng

Na Phnom Bakheng pouští jen 300 lidí najednou. Ty mrňaví lidičci vpravo nahoře čekají na západ slunce

Občerstvení na nočním trhu

Druhý den prohlídky jsme nechtěli nic riskovat. Večer předem jsme si očíhli tuk-tuk řidiče, co nás dovezl zpátky do Siem Reapu, jestli má v pořádku všechna kola a zda jsou aspoň trochu bytelná, a dohodli jsme si s ním malý okruh za 18 USD. Tentokrát jsme už však nevstávali na východ slunce, ale o trochu později a jeli se podívat po zbývajících chrámech.

Začali jsme u Banteay Kdei skrytém na první pohled v hlubokém lese. Hned naproti němu se nachází vodní nádrž s kouzelným názvem Srah Srang postavená v polovině 10. století. East Baray je zdobný chrám kousek vzdálený od Prae Roup Temple, kde nám včera začalo upadávat kolo, ale ne tak velký. Ta Som Temple se od něj nachází pár kilometrů severně nedaleko velké vodní nádrže Jayatataka Baray. Je obklopen stromy a není tak dobře zachovalý.

Banteay Kdei

Fáborky v Banteay Kdei

Banteay Kdei

Ta Som Temple

East Baray

Uprostřed této vodní nádraže se nachází umělý ostrov Neak Pean s buddhistickým chrámem. Vznikl v domě vlády krále Jayavarmana VII. Obsahuje spoustu vodní ploch a již dávno nefunkčních fontán. Cestou k němu se jde přes dřevěný most vedoucí skrz zatopený pomalu umírající les tvořící Jayatataka Baray.

Jezero Jayatataka

Cestička vedoucí na ostrov

Neak Pean

Za druhým koncem nádrže najdete chrámem Preah Khan Temple. Ten je větší než všechny dnešní předchozí. Obklopuje ho hutný les a má několik vchodů, tak si musíte dát pozor, kudy se vrátíte ke svému tuk-tuku. Vyznačuje se hlavně neodbytnými prodavači. Ti byli schopní jít za kamarádkou několik minut a po celou dobu ji vnucovat, ehm, nabízet nejrůznější šátky. V opuštěné části na povalených kamenech jsme si dali polední siestu.

Preah Khan

Reliéfy v Preah Khan

Preah Khan

S dalším cílem jsme našeho tuk-tukového průvodce trochu naštvali, ačkoliv jsme mu plán naší cesty ukazovali včera večer a znovu několikrát dneska, Chrám Ta Prohm. To je ten chrám, v kterém najdete ty nejznámější scenérie se zdmi porostlými stromy. Trošku jsme očekávali, že to vezme přes Angkor Thom, který byl kousek, zahne doleva a za pár minut bude u chrámu. Místo toho na nás začal, že to je daleko a vzal to zkratkou s desetikilometrovou zajížďkou.

Jedno z nejznámějších míst chrámu Ta Prohm je v obležení turistů

Stromy

Stromy...

A znovu stromy

Ta Prohm

V Ta Prohm se také dost projdete. Už od vchodu si ale všimnete, že je tu něco jinak. Na rozdíl od všech menších chrámů, kde jsme byli, se tudy řinou proudy lidí. Stačí ujít pár kroků a hned narazíte na první povědomá místa a známé scenérie z filmů. Právě v tomto chrámě se natáčel film Tomb Raider a nějakou tu fotku z něj najdete snad v každém lepším letáčku o Kambodže. Na počtu návštěvníků je to evidentně znát. Dokonce tu mají i cedulky značící jednosměrné uličky. S tím se však snoubí typická asijská bezstarostnost. Cedulky tu jsou, ale to je tak všechno.

Wat Preah Prom Rath ve městě

Trhy v Siem Reapu přes den

Po prohlídce chrámu kamarádka opět pokoušela štěstí, že si prý dá něco khmérského, co konečně bude chutnat dobře, protože TU přece musí být lepší restaurace. Ať jsem měl lok lak, nebo nějaké nudle v místní vývařovně za dva dolary, vše chutnalo výborně. Ona takové štěstí neměla. Objednala si jídlo za osm dolarů a opět zklamání. Já si místo toho dal kokos za dva dolary. Můžu říct, že tak obrovský kokos jsem ještě nikdy neměl a taky od té doby už ani tak dobrý. Srkal jsem tu šťávu z něj asi půl hodiny. Oba dva jsme už byli utahaní, tak jsme zamířili zpátky do města. Kamarádka si s řidičem ještě domluvila program na druhý den. Nejdřív pojede k chrámu Angkor Wat, a poté k plovoucímu trhu na druhé straně města u jezera Tonle Sap, jestli mě paměť nešálí, za 20 dolarů. Doneslo se mi, že z plovoucího trhu moc nadšená nebyla.

Můj čas v Kambodži se chýlil ke konci. V hostelu jsem si večer za 1,5 USD vyzvedl své čerstvě vyprané prádlo a na večer jsme zamýřili na noční trh, kde jsme si dali masáž. Ráno mě čekalo brzké vstávání.

Michal na cestách

Menu

pondělí 14. května 2018

Jak jsem stopoval v Angkor Watu